Odpověděli shodně. Ano.

Subscribe now

Z té odpovědi vznikl KRIT, Institut pro krizovou komunikaci (www.krit.institute) – nezávislá organizace, která pomáhá institucím, samosprávám a školám připravit se na krizové situace a zvládnout je rychlou, srozumitelnou a koordinovanou komunikací.

Krizová komunikace není PR

Tohle je nejčastější nedorozumění, se kterým se potkávám. Krizová komunikace není o tom, jak instituce vypadá. Je to nástroj krizového řízení – často ten hlavní. Musí sloužit lidem, ne úřadu.

Když přijde povodeň, výpadek proudu, bombová výhrůžka škole nebo střelba ve veřejném prostoru, někdo musí lidem, rodičům a kolegům, kteří nejsou v přímém ohrožení života, rychle a srozumitelně říct, co se děje a co mají dělat. A říct to tak, aby tomu uvěřili. To je celé.

Stát, který v krizi komunikuje v první řadě vlastní příběh, nenaplňuje svou základní funkci.

Krize se neřeší jen na ministerstvech

Ministerstva svou roli mají. Největší komunikační nároky ale leží na těch, kdo mají k lidem nejblíž – na obcích, ve školách, v nemocnicích, v knihovnách. Tam, kde bývají komunikační kapacity nejmenší a kam centrální úroveň státu často nedosáhne.

A právě těmto institucím jsme se čtyři roky věnovali z oddělení strategické komunikace Ministerstva vnitra, známého jako KRIT. Pracovali jsme s nimi na místní i celostátní úrovni:

• Koordinovali jsme státní komunikaci při povodních 2024 – 74 % lidí v zasažených oblastech vědělo, jak postupovat, a komunikaci státu věřilo 58 % (vládě jako celku tehdy jen 24 %).

• Zvládali jsme komunikaci při střelbě na Filozofické fakultě, při bombových výhrůžkách školám i při rozsáhlém výpadku proudu v roce 2025.

• Doručili jsme krizovou příručku kampaně 72 hodin do 5,2 milionu domácností; pozornost jí věnovalo 3,92 milionu lidí, a to za 4,60 Kč na domácnost.

• Vyškolili jsme v Akademii akutní komunikace téměř 1 000 starostů, ředitelů škol a krizových manažerů; devět z deseti by ji doporučilo kolegům.

Tyhle postupy nevznikly u stolu, ale v terénu. Z každé situace zůstala kazuistika, kterou jsme promítli zpět do metodik. K tomu máme osm vln sociologického výzkumu a přes 9 600 respondentů z let 2023–2025 – datovou bázi pro krizovou komunikaci, jakou v Česku nikdo jiný nemá.

Proč nezávislý institut

Za čtyři roky jsme vytvořili metodiky, výzkumná data, zkušenosti i mezinárodní kontakty. Osm z nás v té práci pokračuje dál.

Chceme, aby stát i veřejné instituce měly na koho navázat, když bude potřeba. Naše metodické rámce (FOIPS, Rodná karta incidentu, Early Warning) jsou veřejně dostupné pod licencí Creative Commons. Sociologická data jsme publikovali. Platí se jen aplikace – školení, konzultace, krizové simulace.

Krize přijdou bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. Práce v krizové komunikaci proto musí pokračovat dál.

Co umíme předat dál

Naše zkušenosti sdílíme v Akademii akutní komunikace – praktickém vzdělávacím programu pro lidi, na jejichž slovech v krizi záleží. Máme čtyři moduly, od přípravy obcí na přírodní a technologické krize až po situace, kdy škola přestává být bezpečným místem.

Ať už řešíte akutní situaci, nebo se chcete připravit dopředu, pomůžeme vám:

1. sestavit a proškolit komunikační tým,

2. napsat nebo zrevidovat krizový komunikační plán,

3. zvládnout komunikaci přímo v krizi,

4. mít po boku dlouhodobého partnera pro náročné situace.

Krize nezvládají papíry. Zvládají je lidé a instituce, kterým lidé věří. A důvěra se buduje dřív, než krize přijde.

Řešíte krizi právě teď? Ozvěte se nám hned. V akutní situaci jsme dostupní nepřetržitě. Chcete se připravit dřív, než přijde? Domluvte si školení, přednášku nebo konzultaci.

hello@krit.institute · www.krit.institute

Jan Paťawa, KRIT, Institutu pro krizovou komunikaci jan.patawa@krit.institute · linkedin.com/in/patawa

NKVC funguje od 1. ledna 2023 pod litevským Úřadem vlády (Vyriausybės kanceliarija). Vzniklo na základě Zákona o krizovém řízení a civilní ochraně a převzalo dvě dříve oddělené role: Skupiny pro prevenci hrozeb v Úřadu vlády a Centra krizového řízení při Ministerstvu obrany. Dnes koordinuje meziresortní síť 111 odborníků z různých institucí – nejde o stálé zaměstnance centra, ale o experty z resortů napříč státem.

Naši kolegové se s Butou a jeho lidmi ve Vilniusu na podzim 2025 setkali osobně. Rozhovor potvrzuje něco, co jsme v KRIT na Ministerstvu vnitra cítili dlouho: krizová komunikace má svou vlastní logiku a tahle logika je v různých zemích podobná. Konkrétně s Butou se shodujeme ve třech věcech – v základních tezích, v konkrétním postupu i v diagnóze terénu. V jedné věci se ale zásadně rozcházíme. A právě ta poslední věc říká nejvíc.

Subscribe now

Shoda první: Tři teze, které stát v krizi přijmout musí

Pokud chce stát v krizi udržet důvěru veřejnosti, musí přijmout tři pravidla. Buta je formuluje s důrazem na praktické důsledky, my jsme s nimi v KRIT pracovali od samotného začátku.

1. V krizi musí stát mluvit první. Buta to říká jednoduše: když nemluvíš ty, mluví za tebe někdo jiný. Pokud k akutní situaci přijde dezinformační útok a státní instituce mlčí, problém roste geometrickou řadou. V KRIT jsme tomu říkali pravidlo první hodiny: kdo v prvních šedesáti minutách nezabere komunikační prostor, ztratí ho ve prospěch nejistoty, spekulací a fám.

2. Říkat lidem „nepanikařte” je antipattern. Britské studie chování v krizi, na které Buta odkazuje, ukazují, že lidé v ohrožení panikaří mnohem méně, než si myslíme. Chtějí zachránit sebe, blízké, zvířata, majetek. Nejhorší věc, jakou jim může stát říct, je „nepanikařte” – člověk si totiž pomyslí, že snad by panikařit měl, když to stát zvlášť zmiňuje. Lidem nemá smysl něco zakazovat. Mají dostat doporučení, které je povzbudí k tomu, aby chránili sebe a své blízké. V KRIT jsme tohle pravidlo viděli potvrzené při povodních 2024: obce, kde starostové od první chvíle otevřeně mluvili o riziku, evakuovaly lépe než ty, kde se z obav před panikou s informováním otálelo.

3. Občan není „dezolát” (litevsky „vatnik” – proruský sympatizant). Nálepkování je sebevražda komunikace. Když stát někoho označí za nepřítele – ať už dezoláta, antivaxera nebo proruského sympatizanta –, ztratí ho jako publikum. A spolu s ním často i ty, kdo se s ním identifikují. V KRIT to bylo jedno z hlavních hesel: občan je partner. A fámy nevyvrátíš debunkingem, ale ověřenou, včasnou a srozumitelnou komunikací.

Shoda druhá: Postup, stejná metoda, různé cesty

V KRIT jsme pracovali s rámcem, kterému jsme říkali FOIPS – pět prvků, které musí každé krizové sdělení obsahovat. Fakta o tom, co se stalo. Opatření, která stát přijímá. Instrukce, co mají lidé dělat. Podporu, kde najdou pomoc. Směr – kdy přijde další informace a kde ji hledat.

Buta v rozhovoru popisuje metodu, kterou Litva teď ukotvuje vládním nařízením. Sám se odvolává na britské psychologické výzkumy: stát má otevřeně říct, co ví, co neví a co dělá pro to, aby situaci změnil. U evakuace konkrétně: kam jet, s kým jet, kdy a kde bude další informace. Občané mají dostat jasnou informaci o tom, podle čeho se mají rozhodovat.

Princip není litevský ani český. Je univerzální – a zdá se, že kdokoli krizovou komunikaci dělá vážně, dříve nebo později se k němu propracuje. Litva ho přejímá z britského výzkumu a dává mu legislativní formu. Nás k němu přivedly konkrétní incidenty: střelba na FF UK 2023, povodně 2024, výpadky proudu 2025, AMOK Hradec Králové 2026.

Shoda třetí: Diagnóza terénu

Vraťme se k otevírací větě tohoto článku. Buta říká, že v Litvě skoro žádné krize nejsou – z legislativního pohledu. Vysvětluje: událost může mít znaky mimořádné události, může vyústit v mimořádnou situaci na úrovni obce nebo státu. Teprve když dostupné zdroje a opatření mimořádnou situaci nezvládají vyřešit, stát vyhlašuje krizi. Litva má aktuálně asi pět mimořádných situací, ale ani jednu formálně vyhlášenou krizi.

V Česku to platí stejně. Aktuálně tu nemáme vyhlášenou krizi v právním smyslu slova.

A přesto čelíme řadě situací, které do velké krize teprve mohou eskalovat: bombové výhrůžky školám, mezikomunitní napětí, gradace násilí mezi dětmi, dezinformační vlny ohledně migrace nebo energetiky, lokální napětí kolem výstavby infrastruktury. Buta uvádí konkrétní litevský případ – podzim 2023, kdy litevské školy zaplavily tisíce dopisů s výhrůžkami o výbušninách. Stejné incidenty řešil v té době i KRIT v Česku.

V KRIT jsme pro tyhle situace postupně vybudovali přístup, kterému jsme říkali akutní komunikace. Aplikuje principy krizové komunikace i na situace mimo formální krizové řízení, ale s potenciálem eskalace. Buta popisuje podobnou logiku pro Litvu: NKVC se neomezuje na formálně vyhlášené krize (které jsou stejně výjimkou), ale pracuje s celým spektrem mimořádných situací, které z právního pohledu krizemi nejsou.

Rozdíl: Litva ji bere jako infrastrukturu, Česko jako příplatek

Buta v rozhovoru cituje větu, která zní jako manifest KRIT: „Není instituce, která dříve nebo později nebude krizí dotčena nebo se na řízení krize nebude podílet.”

Z toho přesvědčení Litva svoji meziresortní koordinační síť postupně budovala – z původních dvaceti komunikačních expertů na dnešních 111 odborníků z různých státních institucí. NKVC tuhle síť koordinuje a její fungování ukotvuje legislativně. Vládní nařízení o krizové komunikaci, které centrum chystá, dá metodě otevřené komunikace závaznou strukturu napříč státem.

V Česku byla obdobná koordinační síť pod hlavičkou KRIT na Ministerstvu vnitra: Pracovní skupina krizové komunikace (PSKK) se 135 zástupci klíčových resortů. Samotné oddělení strategické komunikace, které tuhle koordinaci dělalo, mělo šest stálých zaměstnanců.

Rozdíl tedy není v lidech ani v principech. Je v tom, jestli stát komunikaci v krizi považuje za infrastrukturu, nebo za příplatek. Litva ji ukotvuje vládním nařízením. Česká republika oddělení strategické komunikace k 1. dubnu 2026 zrušila a jeho agendu rozpustila v tiskové sekci Ministerstva vnitra.

Proto vzniká Institut KRIT

Konec KRIT na Ministerstvu vnitra znamenal volbu: nechat čtyřletou práci rozplynout, nebo najít způsob jak ji dále rozvíjet i mimo státní strukturu. Metodiky, vzdělávací program Akademie akutní komunikace, výzkumné výstupy, koordinační nástroje – to všechno by bez náhrady zmizelo. To by byla škoda. A v dnešní bezpečnostní situaci nesporné riziko.

Proto zakládáme nezávislý Institut pro krizovou komunikaci KRIT. Bude pokračovat v práci, kterou jsme dělali na Ministerstvu vnitra: ve školení, ve výzkumu, v koordinaci, v poradenství. A v něčem se posune dál – bude dostupný i pro soukromý sektor, samosprávy a další aktéry, ne jen pro státní instituce.

Cílem je, aby roky budovaná odbornost neztratila kontinuitu a aby měl stát partnera, když ho bude potřebovat. V první fázi navazujeme na Akademii akutní komunikace, kterou otevíráme samosprávám, školám i neziskovému sektoru, a chystáme metodiku otevřené krizové komunikace pro veřejnou správu.

Buta rozhovor uzavírá větou, kterou jsme v KRIT používali jako neformální motto: komunikace je jedním z nástrojů řízení krize, někdy tím hlavním. U přírodní katastrofy občas víc udělat nelze – ale lidi je možné varovat předem a říct jim, co dělat. Klíčové je, aby si doporučení institucí navzájem neodporovala.

V Litvě tahle věta dostává podobu vládního nařízení. V Česku zatím podobu nezávislého institutu. Snad jednou taky podobu závazku státu.

Celý rozhovor s Dariem Butou pro litevský deník LRT je k přečtení zde:https://www.lrt.lt/naujienos/lietuvoje/2/2884427/gresmes-lietuvai-is-arti-stebintis-buta-valstybe-neturetu-vadinti-zmoniu-vatnikais

Česko je jedna z nejbezpečnějších zemí světa. Víme to – a přesto si vyprávíme příběh o společnosti, která se prý rozpadá. Osm vln výzkumu mezi lety 2023 a 2025 ukazuje, že obraz, který si o sobě vytváříme, se výrazně liší od toho, co skutečně zažíváme – a že právě ten obraz může oslabovat důvěru, ochotu udržovat bezproblémové soužití i odolnost společnosti.

Zjednodušeně řečeno:

• Cítíme se bezpečně a žijeme v objektivně bezpečné zemi.

• Bezpečnostním složkám věříme hodně, úřadům a politice výrazně méně.

• Bojíme se budoucnosti a korupce, ale neztrácíme naději.

• V krizi očekáváme aktivní stát, ale sami se na krize téměř nepřipravujeme.

Jak jsme měřili: Osm vln průzkumů na reprezentativních vzorcích dospělé populace, celkem 9 623 respondentů. Opakované měření umožnilo zachytit vývoj klíčových ukazatelů v čase – pocitu bezpečí, zkušeností s agresí, důvěry v instituce, obav z budoucnosti a připravenosti na mimořádné situace.

Jaké jsou limity dat: Výzkum měří postoje, pocity, zkušenosti a deklarované, nikoliv reálné chování lidí. Data většinou dobře odrážejí rozložení postojů ve společnosti, nicméně u citlivějších otázek se může část respondentů vědomě či nevědomě autostylizovat (odpovídat podle toho, co považují za sociálně přijatelné). Průzkumy jsou realizovány na vzorku dospělé populace ve věku 18+, výstupy tedy nereflektují děti a náctileté. Podzastoupeni jsou také lidé na samém okraji společnosti, které nelze standardními metodami sběru dat postihnut. Kvantitativní data mají také omezenou hloubku porozumění. Zachycují dobře rozložení postojů v čase, ale sama o sobě často nedokáží vysvětlit, z čeho tyto postoje pramení.

Cítíme se bezpečně. Téměř všichni

Pocit bezpečí je pro společnost podobně důležitý jako samotná fyzická bezpečnost. Podle něj posuzujeme, jestli stát plní své základní funkce. A čím víc se cítíme v bezpečí, tím víc jsme ochotni respektovat psaná i nepsaná pravidla a přispívat k poklidnému soužití.

Bezpečí v číslech

Navzdory rozdílům v postojích a nejrůznějším nerovnostem se téměř všichni cítíme v blízkosti svých domovů bezpečně. Po celou dobu, kdy jsme tento ukazatel sledovali, to platilo pro 86 až 89 % lidí. Podobně stabilně víc než tři čtvrtiny občanů říkají, že Česko je celkově bezpečná země. Bez zásadních výkyvů a bez ohledu na domácí či zahraniční dění.

Tento intenzivně sdílený pocit potvrzují i nezávislé mezinárodní indexy. Česká republika je – nejen subjektivně, i podle tvrdých dat – jednou z nejbezpečnějších zemí světa. V Global Peace Index 2024 se umístila na 12. místě ze 163 zemí.

Samozřejmost, o kterou nepečujeme

Češi vědí, že žijí v bezpečné zemi – ale spíš až ve chvíli, kdy jim to někdo připomene. Negativním zprávám věnujeme víc pozornosti a ve veřejném prostoru jich je mnohem víc než těch pozitivních. Co bereme jako samozřejmost, máme tendenci neřešit a nechránit.

Velká část občanů (60 %) se navíc obává, že bezpečný život v Česku je jen dočasný a nepůjde ho dlouhodobě udržet – hlavně kvůli hrozbám zvenčí.

A jak uvidíme u dat o připravenosti na krize, pocit bezpečí může paradoxně podkopávat ochotu bezpečí aktivně chránit.

Věříme institucím. Ovšem jen těm „lidským“

Důvěra v instituce je nezbytná pro fungování státní správy a samosprávy. Bez důvěry a pocitu spravedlnosti lidé hledají způsoby, jak se vyhnout nejrůznějším povinnostem a dodržování pravidel. Současně pak rostou i náklady na vymáhání pravidel, kontrolu a prevenci ze strany státu.

Komu věříme nejvíc

Vedle bezpečí se shodujeme i v postoji k institucím. Alespoň k některým:

• Hasičský záchranný sbor – 95 až 97 % důvěry, dlouhodobě na prvním místě.

• Policie ČR – důvěra za dva a půl roku narostla ze 72 na 80 %.

• Armáda ČR – ve stejném období mírný nárůst ze 72 na 76 %.

Zřetelný předěl

Po hasičích, policistech a vojácích ale data ukazují zlom. Soudům a Českému rozhlasu důvěřují dvě třetiny obyvatel, České televizi polovina a velkým soukromým médiím nanejvýš třetina. V mezinárodním srovnání ale tento rozdíl nepředstavuje žádnou výjimku. V důvěře v instituce, které nevidíme ve své každodennosti – parlament, kraje, vládu –, jsme ale oproti zemím OECD podprůměrní.

Proč je rozdíl tak velký?

Proč důvěřujeme složkám IZS víc než „úřednickým“ institucím? Nabízejí se tři vysvětlení:

1. Blízkost a srozumitelnost: V případě hasičů nebo policistů je snadné si vytvořit představu a očekávání, co vlastně mají dělat a dělají – zachraňují lidi a chrání pořádek. Co ale přesně dělá Nejvyšší kontrolní úřad nebo ombudsman, si většina lidí představuje mnohem hůř.

2. Chyby při budování právního státu: Posledních třicet let provázelo mnoho problémů — od netransparentní privatizace a tunelování bank přes nedostatečné pojištění vkladů až po nezvládnutý systém exekucí, kdy lidé přicházeli o domovy kvůli relativně malým dluhům. Tyto zkušenosti dlouhodobě podkopávaly důvěru v instituce i v demokracii jako takovou.

3. Historická paměť: Čtyřicet let života v režimu, kde státní instituce sloužily k dohledu a represi, zanechalo hlubokou stopu. Nedůvěra v úřady přetrvala. A navíc se často skrz rozličná vyprávění přenášela mezi generacemi – nicméně když se lidí zeptáme na konkrétní zkušenosti s úřady, jejich hodnocení bývá překvapivě pozitivní.

Máme obavy. Ale i naději

To, jak vnímáme oblast bezpečí a občanského soužití neovlivňuje jen hodnocení současného stavu. Stejnou měrou – a možná ještě víc – záleží na tom, jestli očekáváme zlepšení, nebo zhoršení.

Sdílené obavy

Nesdílíme jen pocit bezpečí a důvěru v práci hasičů. Sdílíme i obavy. Jejich intenzita se po celou dobu, kdy jsme se na ně ptaly, prakticky nezměnila. V pořadí od nejsilnějších:

1. Strach ze zhoršení ekonomické situace.

2. Obavy z oslabování sociálních jistot.

3. Obavy ze zhoršení bezpečnostní situace.

4. Obavy z oslabování svobod.

Jednotlivé obavy byly posuzovány na školní stupnici 1-5 a ve všech sledovaných oblastech převládal spíš pesimistický pohled – tedy očekávání zhoršení, ne zlepšení.

Naděje přesto roste

Navzdory těmto obavám ale většina z nás hleděla do budoucna s nadějí. Podíl optimistů za ty dva a půl roku dokonce narostl ze 67 na 73 %.

Vysvětlení je dvojí:

1. Osobní spokojenost se liší od hodnocení veřejného dění: Soukromá spokojenost zůstala relativně vysoká i v průběhu posledních krizí.

2. Ekonomika se odráží ode dna: Situace domácností se v posledním roce zlepšuje po hlubokém propadu způsobeném inflací. Tento vzestupný trend naději živí.

Příprava je základ. Ale mě se to netýká

Přes kritický pohled na stát dokážeme ocenit jeho práci v oblasti bezpečnosti a chceme, aby v ní byl dál aktivní.

Co změnila příručka 72 hodin

Vlna sociologického výzkumu, která proběhla několik týdnů po rozeslání příručky 72 hodin: Jak se připravit na krizové situace a společně je zvládnout do českých domácností, potvrdila výše uvedené tvrzení:

• Souhlas s tím, že nás má stát na krize připravovat, vzrostl ze 76 na 88 %.

• Schopnost najít si potřebné informace, jak se připravit na krize vzrostla ze 62 na 80 %.

• Nejistota, jak si během krize počínat, poklesla ze 46 na 37 %.

Vědět neznamená jednat

Na druhé straně se ale ukázalo, že téměř tři čtvrtiny z nás pro svou přípravu v posledním roce neudělaly vůbec nic. Největší překážkou byl právě zmíněný pocit bezpečí – sdílené přesvědčení, že tam, kde žijeme, nám žádné katastrofy nehrozí. Jinými slovy: víme, co bychom měli udělat, ale nemáme pocit, že je to nutné právě teď a právě u nás.

Navíc se společenské postoje mění pomalu. Každá taková změna po nás žádá nějakou investici. A pro některé z nás může být objektivně těžší ji vynaložit – třeba z ekonomických důvodů.

Bojíme se. Ale i oceňujeme

Postoje k uprchlíkům z Ukrajiny patří k analyticky nejzajímavějším. Ukazují soustavný nesoulad mezi tím, co lidé zažívají, a tím, co si myslí – a zároveň odhalují rozporuplné postoje, které nelze shrnout jednoduchým přijetím nebo odmítnutím.

Sympatie rostou, ale pomalu

Míra sympatií k Ukrajincům byla u nás před zahájením ruské invazí velmi nízká – jako společnost jsme se na Ukrajince dívali dosti svrchu. Dnes jsou tyto sympatie vyšší, ale ve srovnání s většinou jiných etnických skupin žijících na našem území stále podprůměrné. Negativní postoj k Ukrajincům (36-44 %) po celé období převažoval nad pozitivním (17-23 %).

Podíl lidí, kteří se obávali negativního vlivu Ukrajinců na dění v ČR, mezi lety 2024 a 2025 posílil:

• Pocit zhoršení bezpečnostní situace vlivem migrace z Ukrajiny narostl v populaci ze 54 na 61 %.

• Vnímání negativního vlivu Ukrajinců na dostupnost práce se zvýšilo z 37 % na 43 %. To ale do velké míry souvisí s celkovými ekonomickými obavami, které hnala inflace.

Strach bez zkušenosti

Klíčový je ale jiný údaj. Podíl lidí, kteří se osobně setkali s problémy spojenými s příchodem Ukrajinců, se po celé období neměnil – držel se kolem 29 %. Obavy tedy rostly, aniž by přibývalo přímé negativní zkušenosti.

Podobné „odtržení strachu od reality“ známe i ze zahraničí. V Německu i ve Švédsku se po větších migračních vlnách zhoršilo vnímání bezpečnosti, přestože statistiky kriminality byly stabilní nebo se zlepšovaly – a strach z migrace byl paradoxně větší tam, kde se usazovalo méně uprchlíků.

Společným jmenovatelem je fungování veřejné diskuse a médií – jeden dramatický incident má v mediálním prostoru větší váhu a dopad na pocit bezpečí než tisíce bezproblémových sousedských setkání.

Podmíněná vstřícnost

Data ale nejsou černobílá. Podíl těch, kdo Ukrajince vnímají jako přínos pro českou společnost, vzrostl z 23 % na 30 %. Zatímco obecná debata naznačuje jistou únavu z pomoci a uvědomování si nároků, jaké to klade na různé stránky života v Česku, roste zároveň podíl těch, kteří si uvědomují pozitivní vliv – především na ekonomiku.

Více než 80 % populace stabilně souhlasí s tím, aby Ukrajinci mohli v Česku žít dlouhodobě, pokud splní jasné podmínky:

• bezúhonnost,

• zapojení na trhu práce,

• znalost jazyka.

Data ukazují, že česká společnost Ukrajince neodmítá. Je podmíněně vstřícná – podmínkou jsou bezpečnost, kulturní porozumění a férovost.

Poklidné soužití, ale neklidná diskuse

Když ukazatele shrneme: cítíme se bezpečně, bezpečnostním institucím důvěřujeme a do budoucna hledíme s křehkým optimismem. Riziko vidíme v důvěře v instituce, které nemáme na očích každý den – soudy, parlament, vládu – a v rostoucím rozdílu mezi tím, co skutečně zažíváme, a tím, co se děje ve veřejné diskusi.

Hrubnutí diskuse

Veřejná diskuse se – spíše vinou malé části hlasů – stává pro občany nepřátelskou a vyvolává pocit ohrožení. Tyto obavy se mohou promítat do nižší důvěry a menší ochoty podporovat poklidné občanské soužití.

Třetina občanů v průzkumech uvádí, že zažila nepříjemný zážitek či slovní napadení kvůli svému názoru – online nebo osobně. To je varovné číslo. Ukazuje na riziko „sebenaplňujícího se proroctví“ – hrubnutí diskuse může vést k pocitu, že se nemáme starat o společenská pravidla a slušnost, ale spíše jen sami o sebe.

Diskutují jednotlivci

Přitom podle opakovaných šetření se do diskusí o politice a veřejných otázkách na sociálních sítích aktivně a pravidelně zapojuje jen zlomek společnosti. Veřejný prostor tedy do značné míry formuje malá, ale hlasitá skupina – a její tón ovlivňuje pocit celku.

Zakořeněná nedůvěra

Je třeba připomenout, že ačkoli Češi věří v demokracii, je v nich stále hluboce zakořeněné přesvědčení, že o nás rozhoduje někdo bez nás – tajně a s postranními úmysly. V praxi to znamená, že lidé nevěří, že mohou věci kolem sebe ovlivnit. Zároveň očekávají, že „někdo nahoře“ to za ně zařídí – nebo zkazí.

• Přesvědčení, že Česko je zkorumpované, sdílí 85 až 89 % populace. Stabilně, bez výkyvů, po celé sledované období.

• Korupce a hospodářská kriminalita se pravidelně umísťují mezi tématy, která společnost vidí jako nejpalčivější.

• Víc než polovina dospělých (59 až 68 %) věří, že svět je skrytě řízen zákulisními skupinami.

Nejde přitom o přímou zkušenost s úplatky, ale spíše o hluboký pocit, že o veřejných věcech rozhodují zákulisní síly a dohody.

Mezinárodní kontext

Čísla o vnímané korupci a nedůvěře vypadají alarmující – ale mezinárodní srovnání je zasazuje do širšího kontextu. WJP Rule of Law Index hodnotí kvalitu vymahatelnosti práva přes rozsah korupce až po ochranu základních práv. V jeho vydání za rok 2024 se Česko umístilo na 20. místě ze 142 zemí se skóre 0,74 – meziročně šlo o jednoprocentní nárůst. Toto score si Česká republika udržela i v roce 2025. Dánsko, první v žebříčku, má skóre 0,90. Patříme do horní sedminy světa a pomalu se zlepšujeme – ke špičce ale máme stále daleko.

Co z toho plyne

Česká společnost je bezpečná, v zásadě soudržná a do budoucna opatrně optimistická. Bezpečnostním složkám důvěřuje, v krizi očekává pomoc od státu a většinově přijímá i soužití s Ukrajinci – byť za jasných podmínek. Zároveň se ale téměř nepřipravuje na krizové situace, nedůvěřuje institucím, které nemá na očích, a své obavy čerpá spíš z veřejné debaty než z vlastní zkušenosti.

Právě v tom je jádro problému. Obraz, který si o sobě jako společnost vytváříme, je mnohem děsivější než to, co skutečně zažíváme. Nejde tedy ani tak o rozdělenou společnost, jako spíš o příběh o rozdělení, který si vyprávíme. A právě takový obraz může oslabovat důvěru, ochotu k soužití i odolnost společnosti – protože nic z toho nezávisí jen na institucích, ale i na nás samotných.

Mnohé z těchto rozporů se ale dají zmírňovat. Když stát s námi, svými občany, komunikuje včas, srozumitelně a transparentně – jako se to podařilo při povodních v roce 2024 nebo při distribuci příručky 72 hodin, dokáže posilovat jak důvěru v instituce, tak připravenost občanů. Naopak tam, kde komunikace chybí nebo přichází pozdě, vyplňuje prázdný prostor domněnka, obava a nedůvěra.

Jako tým, který byl na Ministerstvu vnitra zodpovědný za koordinaci komunikace během krizových situací, jsme si tyto otázky kladli často. Chtěli jsme rozumět tomu, co se v místě hrozící katastrofy reálně odehrává a jakým komunikačním výzvám je nutné čelit. Pohled z centrální úrovně bývá z povahy věci zkreslený.

Proto jsme zadali kvalitativní výzkumnou studii, kterou zpracovala Romana Malíková. Šest měsíců práce v terénu. Dvanáct polostrukturovaných rozhovorů se starosty jedenácti obcí v Moravskoslezském a Olomouckém kraji, které zasáhla povodňová vlna v září 2024. Výzkumná studie navazovala na interní dotazníkové šetření v obcích zasažených povodní, kterého se zúčastnilo 59 respondentů.

Co výzkum ukázal

Dvě obce, dva přístupy

V jedné obci – a nejen tam – starosta v přípravné fázi spoléhal na to, že lidé informace z médií už mají. Nechtěl zbytečně stupňovat obavy – tyto poznatky jsme viděli i v dotazníkovém šetření z 59 zasažených obcí. Čtyři obce tvrdily, že neinformovaly občany o blížící se povodni vůbec, dvě až těsně před jejím příchodem.

Někteří starostové se ale na média spoléhat nechtěli a do terénu vyrazili. Naráželi však na nezájem. Mávnutí rukou. Zavřené dveře. „Lidé dnes neuznávají autority,” řekl jeden z nich ve výzkumu.

A právě v tom byl problém – než stačilo zafungovat osobní varování, prostor již zaplnily fámy. V jedné obci se šířila zpráva o protržené hrázi, přestože tam žádná hráz nebyla. Pro část obyvatel byla neověřená zpráva ze sociálních sítí důvěryhodnější než slovo místního lídra.

Nešlo o výjimku – šíření poplašných zpráv zmiňuje jako překážku při komunikaci s občany nemalá část starostů i v dotazníkovém šetření – nejčastěji hovořili právě o fámách týkajících se protržení hrází a protipovodňových zábran.

Problém nebyl v tom, že by lidé informace neměli. Problém byl v tom, kterým informacím věřili.

V jiné obci starosta od začátku postupoval jinak.

Ne proto, že by měl lepší plán. Měl zkušenost a dokázal si situaci představit. V dřívější profesi organizoval dětské tábory a jednou celý tábor musel evakuovat. Věděl, jak vypadá chvíle, když oznamujete lidem, že musí opustit místo, kde se cítili bezpečně. O pár let později vedl obec skrze první týdny covidu.

Když se objevilo první varování o přicházejících deštích, nestudoval plány. Začal od první chvíle otevřeně, srozumitelně a empaticky mluvit k lidem. Do videí pro občany přizval velitele místních hasičů – ze zkušenosti věděl, že sdělení tlumočené autoritou v uniformě lidi daleko lépe přesvědčí o tom, že hrozba je reálná.

Upozornil, že celé město se evakuovat nedá, a vysvětlil proč. Poradil lidem, kam jít, pokud sami nemají kam. Zajistil psychologickou podporu – a sám se divil, že ji využili i ti, které považoval za nejodolnější.

Rozhoduje člověk, ne formální komunikační plán

Co ty přístupy skutečně odlišovalo, pojmenovává výzkum přesně: „Klíčovým faktorem se jeví praktická krizová připravenost představitele obce, která vychází z osobní zkušenosti, znalosti místního kontextu a schopnosti vést komunikační proces i v podmínkách nejistoty.”

Zkušenost, znalost, schopnost – tři věci, které nenajdete v dokumentech.

Ani formální komunikační plán to sám o sobě nezmění. Z jedenácti zkoumaných obcí ho mělo jen pár. Tento stav dokreslují i data z dotazníkového šetření. Třetina zasažených obcí měla detailní komunikační plán. Necelá polovina měla jen hrubou představu o základních obrysech. Pětina improvizovala.

Jedna ze starostek, která komunikační plán měla, uvedla, že osmdesát procent informací v něm bylo v danou chvíli nepoužitelných. Z rozhovorů nevyplynulo, že by samotná přítomnost plánu rozhodovala o tom, jak obec obstála.

Plán je nutné vnímat jako nástroj – a nástroj funguje jen v rukou těch, kdo s ním umí zacházet.

Stín roku 1997

A ještě jedna věc, kterou výzkumná sonda objevuje: v obcích, které v roce 2024 řešily povodeň, neřešily jen tuto akutní hrozbu. Řešily i vzpomínky na povodeň v roce 1997.

Některé starší obyvatele paralyzoval pohled na pytle s pískem před sousedovým domem, protože jim spouštěl vzpomínku, kterou nedokázali vytěsnit. Jiní obyvatelé naopak odklízeli majetek jen do výšky, kam se voda dostala tehdy – a byli překvapení, když po sedmadvaceti letech stoupala výš.

„Zvládli jsme to v roce 97, zvládneme to i teď,” slyšeli starostové od lidí, kteří pak odmítali dobrovolnou evakuaci. Jedna z respondentek popsala rodinu, která se odmítla dobrovolně evakuovat. O pár hodin později, když voda vystoupala výš, pro ně musel přijet záchranný člun. Při odvozu se jim málem převrátilo dítě přes okraj. Otec už v tu chvíli o ničem přesvědčovat nepotřeboval.

Výzkum jako zrcadlo

Romana se při výzkumu dostala do místa, kde sama má kořeny – a kde zažila povodně v roce 1997 jako dítě. Popsala to takto:

„Začalo se ve mně dít něco, co jsem si zpětně spojovala s dynamikou samotných povodní: přicházela vlna za vlnou a nedařilo se mi z toho vystoupit, ani se vrátit do klidu. Vnitřně jsem cítila, že jsem v nějakém zacyklení a že se nedokážu zastavit a zregulovat.”

Vyhledala supervizi a dokončila výzkum. A přinesla tím poznání, které by samotná data nezachytila: kolektivní paměť událostí působí i po letech na všechny, kteří se s krizí setkali.

Rozšiřování představivosti

Za čtyři roky koordinace krizové komunikace jsme procházeli desítkami akutních situací. Povodně, střelba na Filozofické fakultě UK, bombové výhrůžky školám, výpadek proudu, podezření na ebolu, požár průmyslové haly. Plány pro tyhle situace existovaly – evakuační, povodňové, krizové, komunikační. Bez nich by to nešlo. Ale v klíčových chvílích nerozhodoval žádný z nich sám o sobě. Rozhodovalo, jestli si aktéři vůbec někdy předtím připustili, že se věci mohou pokazit – a měli příležitost tyto představy sdílet například s kolegy.

Co starostové žádají

Výzkum Romany tuhle zkušenost potvrzuje – a posouvá ji dál. Starostové sami popisují současná školení jako „velmi teoretická”. Říkají, že velká část starostů pochází z kancelářského prostředí a že je pro ně náročné převést informace ze školení do praxe. Explicitně žádají simulace a okamžitou zpětnou vazbu na své rozhodování.

A uvádějí konkrétní věci, které chtějí cvičit:

• Mám zaplavenou část obce, silnici neprůjezdnou, spadlý most. Jak komunikovat s lidmi, kteří na mě křičí – strachem nebo zlostí?

• Přijede dobrovolník elektrikář, ale chce odklízet bláto. Jak mu vysvětlit, že ho potřebuji jinde?

• Jak komunikovat s lidmi, kteří odmítají evakuaci?

• Jak informovat obyvatele s povodňovou zkušeností z minulosti, že je riziko dalších – aniž bych je retraumatizoval?

Na tyhle otázky existují odpovědi. V dokumentech je však nenajdete. Přijdou jen tím, že je nejdřív zkusíte sami vyslovit nahlas. Ideálně v bezpečném prostoru, kde vám někdo napoví. A potom znovu a znovu.

Co nás naučily stovky proškolených lidí

Na základě těchto zjištění rozvíjíme v Akademii akutní komunikace – vzdělávacím programu, který jsme vybudovali – přístup postavený na simulacích a zpětné vazbě v reálném čase.

Za poslední roky jsme takto proškolili téměř tisíc lidí – starosty, preventisty, ředitele škol, krizové manažery i policisty. Tedy všechny, kteří se s krizovou situací mohou setkat jako první. Víc než devět z deseti absolventů by školení doporučilo kolegům. Sedm z deseti hodnotí přínos nejvyšším stupněm. Nejčastěji zmiňovaný výsledek je „cítím se připraveněji”.

Jeden ze starostů ve výzkumu to shrnul lépe, než bychom to dokázali my:

„Vymyslet co nejvíc mimořádných událostí, co se může stát. Protože když si člověk aspoň uvědomí, že se může stát nějaká mimořádnost, tak ji zvládne lépe, než když bude přesvědčený, že se žádná mimořádnost nemůže stát.”

Povodně přijdou znovu. Blackout již není hypotetická hrozba.

Krizové situace se stávají a stávat budou.

Otázka proto není, jestli máme komunikační plán. Otázka je, jestli si lidé zodpovědní za řešení krizových situací vůbec připustí, že krize mohou nastat a uvědomí si, jaké komunikační výzvy to s sebou přináší. Bez toho ani ten nejlepší plán nepomůže.

Během povodní v září 2024 dosáhla důvěra veřejnosti v komunikaci státu 58 %, což je v kontextu důvěry ve vládu, která tehdy byla 18 %, nad očekávání dobrý výsledek. Když o pár měsíců později dorazila do 5,2 milionu domácností příručka 72 hodin, 83 % příjemců jí věnovalo pozornost a povědomí o nutných zásobách vzrostlo z 22 % na 38 %.

Je to výsledek systematické práce, která trvá roky. Ale také víme, že to zdaleka nestačí. Pracujeme na krizové komunikaci a připravenosti a vidíme, kde jsou mezery. Další krize přijdou a připravenost na ně se nedá „dohnat" v den, kdy udeří.

Tady je 10 komunikačních priorit, na které je nutné se soustředit, aby naše země byla odolnější, a také tři podmínky, bez kterých to nepůjde.

1. Nespoléhat, že se o nás stát za všech okolností postará

Představa, že „se stát o všechno postará", je pohodlná, ale nerealistická. Bezpečnost je naše společná odpovědnost – a kampaň 72 hodin ukazuje cestu, jak toto povědomí posilovat. Tři čtvrtiny společnosti si to dnes uvědomují – máme na čem stavět. Zároveň ale víme, že uvědomění samo nestačí – nabídněme lidem konkrétní kroky, jak informovanost přetavit v reálnou změnu chování.

2. Ptát se „Co já jako člověk a občan potřebuji vědět?”, ne „Jak budeme my jako stát vypadat?”

Krizová komunikace není PR, je to veřejná služba. Jde o nástroj, kterým můžeme lidem pomoci zvládat nejistotu v krizových situacích prostřednictvím důvěryhodných informací. Jeho využití se neobejde bez transparentnosti. Přiznejme i to, co nevíme. A současně používejme takový jazyk, který bude široce srozumitelný.

3. Investovat do místní infrastruktury odolnosti

Než v krizové situaci na místo dorazí hasiči, už tam jsou sousedé, starostové, učitelé, sociální pracovníci nebo členové nejrůznějších spolků. Ti všichni a mnozí další tvoří „skrytou infrastrukturu odolnosti" – síť aktérů, bez jejichž pomoci a zapojení se při budování připravenějšího a odolnějšího Česka neobejdeme. Systematicky školme místní aktéry, aby se u veřejnosti těšili důvěře a zároveň věřili svým schopnostem krizové situace zvládnout.

4. Rozšiřovat krizovou komunikaci i na plíživé krize

Čelíme polykrizím – od změny klimatu přes společenské napětí až po násilí mezi dětmi. Těmto „plíživým" krizím se nedostává stejné systematické pozornosti, protože nespadají do běžných krizových metodik. Nejsou to povodně ani epidemie, a proto nebývají řešeny se stejnou naléhavostí. Přitom ohrožují důvěru a pocit bezpečí stejně závažně. Přistupujme k plíživým krizím se stejnou vážností a rozšiřme na ně principy a postupy krizové komunikace.

5. Zapojovat firmy jako komunikační partnery

Zaměstnavatelé mají přístup k milionům lidí. Stát je proto musí aktivně zapojovat jako „komunikační prostředníky", kteří mu dnes scházejí. Jsme přesvědčeni, že zaměstnavatelé se mohou účelně zapojit do řešení krizí, pokud budou znát svou roli. Nabídněme jim metodickou podporu, aktivní zapojení do cvičení státu a pomoc s přípravou komunikačních plánů na krize.

6. Myslet na všechny

Digitální komunikační kanály často míjejí lidi bez internetu nebo ve vyšším věku, lidi s některým typem znevýhodnění, menšinové komunity a mnohé další. Chceme-li budovat silnou, odolnou a připravenou společnost, nesmíme na ně zapomínat. Hledejme cesty, jak tyto skupiny oslovit cíleně – využívejme co nejvíce dostupných kanálů, přizpůsobujme sdělení jejich potřebám a zapojujme komunitní lídry.

7. Cvičit komunikaci, ne jen zásah

Ve Skandinávii se pravidelně cvičí nejen záchranné postupy, ale i komunikaci s veřejností. U nás jsou taková cvičení stále vzácná. Přitom právě během cvičení se buduje vhled, který v krizi nenahradí žádná metodika, a vznikají nové sítě důvěry ze společně prožitého tlaku při řešení krizové situace. Proto je klíčové zavádět komunikační cvičení jako standardní součást krizové přípravy – na úrovni obcí, krajů i státu.

8. Spojit fyzickou a informační připravenost

Připravenost na krizové situace se zdaleka nevyčerpává jen sbalením evakuačního zavazadla, ale zahrnuje i schopnost rozpoznat pravdivé informace nebo ověřovat zdroje. Během povodní 2024 se například šířily nejrůznější neověřené informace – a schopnost lidí tyto zprávy vyhodnotit byla stejně důležitá jako fyzická připravenost. Jedná se o všestrannou dovednost – umět se o sebe postarat nejen fyzicky, ale i informačně. Tuto dovednost musíme systematicky budovat – ve školách, na pracovištích i v rámci informačních kampaní jako 72 hodin.

9. Měřit dopady a učit se z dat

Řešení krizové situace nekončí záchranou lidí nebo odstraněním škod. Po jejím odeznění se ptejme, jak jsme v ní obstáli. Je třeba systematicky vyhodnocovat dopady kampaní i krizové komunikace (jak ukazují i čísla z projektu 72 hodin zmíněná v úvodu). Ale měřit je nezbytné i to, co nefungovalo: které skupiny obyvatel jsme nezasáhli, kde selhala koordinace, kde lidé informacím nedůvěřovali. Není třeba se srovnávat s nedosažitelným ideálem, ale měřit konkrétní posuny od výchozího stavu. A učit se. I z chyb.

10. Využívat evropskou spolupráci

Krize na rozdíl od národních států nemají hranice, a proto bychom neměli na hranicích končit ani my. Sdílejme zkušenosti se zahraničními partnery, koordinujme postupy a učme se z chyb – jak domácích, tak zahraničních. Česko se musí aktivně zapojovat do evropských cvičení a systematicky přenášet zahraniční zkušenosti do domácí praxe.

Tři podmínky, bez kterých to nepůjde

Samotné komunikační priority ale nestačí. Aby mohly fungovat, musí být splněny tři základní předpoklady.

1. Kvalitní věcná opatření: Komunikace nezachrání nevhodná věcná opatření. Pokud se nebudeme rozhodovat správně, nepomůže nám ani sebelepší mluvčí. Dobrá komunikace totiž staví na dobrých rozhodnutích a odůvodněných opatřeních.

2. Politická podpora a kontinuita: Krizová komunikace se neobejde bez zdrojů, podpory a dlouhodobé kontinuity – a musí zůstat součástí státu, ne být předána externím partnerům.

3. Integrovaný přístup: Polykrize přesahují kompetence jednoho úřadu – vyžadují, aby vzájemně spolupracovaly všechny instituce, které krizi řeší. Komunikace nesmí být izolována v jednom týmu – musí být součástí práce všech složek krizového řízení i dalších aktérů, kteří mohou veřejnost informovat.

Co z těchto priorit považujete za nejdůležitější? A co podle vás v Česku v oblasti krizové komunikace chybí nejvíc? Budeme rádi za vaše postřehy v komentářích.

Co odolnost není

V části veřejné debaty se odolnost zaměňuje za obrněnost – schopnost vydržet nápor, obrnit se proti zraňování, prosadit se vlastní silou. Tento přístup redukuje odolnost na individuální boj v nepříznivých podmínkách, kde se každý musí postarat sám o sebe.

Bývalá zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková mluví o „trestající kultuře” – prostředí, které systematicky přehlíží kvality, upozorňuje na chyby a dostává druhé na dno za účelem ovládání. V takové kultuře se odolnost logicky interpretuje jako obrněnost vůči zraňování, jako schopnost vydržet a přečkat bez pomoci druhých.

Jenže to není odolnost – to je přežívání. Skutečná odolnost není o tom necítit dopady krizí ani o tom bojovat o přežití v izolaci. Je o schopnosti se z krizí vzpamatovat, adaptovat se – a to v rámci fungujících vztahů a systémů podpory.

Druhým zúžením je individualizace odolnosti. Odolnost se pak redukuje na osobní vlastnost, kterou si lze změřit a na které lze „zapracovat”. Tento přístup přehlíží, že lidé nečelí krizím jako izolovaní jedinci, ale jako součást širších systémů – rodin, společenství, institucí. Jak poznamenává filosofka Alice Koubová: „Ti, kteří se hroutí, nejsou ti, kteří trpěli největším násilím, ale ti, kteří byli nejvíce izolováni a měli nejmenší podporu.”

Tři vrstvy odolné společnosti

Funkční odolnost společnosti stojí na třech vzájemně propojených vrstvách. Žádná z nich nemůže fungovat osamoceně – teprve jejich souhra vytváří systém schopný absorbovat šoky a přizpůsobit se změnám.

1. Osobní odolnost zahrnuje individuální kapacity: psychickou odolnost, fyzickou zdatnost, informovanost o tom, jak se chovat v krizových situacích. Patří sem ale také sociální vazby a zasíťovanost – schopnost požádat o pomoc a vědět, na koho se obrátit. Připravený jednotlivec dokáže lépe ochránit sebe i své blízké a méně zatěžuje systém v prvních kritických hodinách krize.

2. Společenská odolnost je vrstva dobrovolnictví, občanské angažovanosti a pomáhajících organizací. Jsou to spolky, neziskové organizace, sousedské iniciativy – struktury, které vznikají zdola a dokáží rychle reagovat tam, kde formální instituce nestíhají nebo nedosáhnou. Tato vrstva je mostem mezi jednotlivcem a státem.

3. Institucionální odolnost představuje kapacity záchranných složek, centrálních úřadů, krajů a obcí. Nejde jen o materiální vybavení, ale především o schopnost institucí přizpůsobovat se měnícím se podmínkám, koordinovat své postupy a komunikovat s veřejností. Odolná instituce není rigidní, ale adaptabilní.

Proč nestačí jedna vrstva

Představme si rozsáhlý výpadek elektrické energie. Osobní připravenost – zásoby vody, svítilna, nabitá powerbanka – pomůže překlenout první hodiny. Ale bez funkčních sousedských vazeb zůstanou osamělí senioři bez pomoci. Bez dobrovolníků a neziskových organizací nebude kdo koordinovat pomoc tam, kde ji stát nedokáže doručit včas. A bez kompetentních institucí, které obnoví dodávky a zajistí krizovou komunikaci, se krize prodlouží a prohloubí.

Každá vrstva má své limity. Osobní odolnost naráží na hranice fyzických možností a dostupných zdrojů. Společenská odolnost je závislá na předchozí existenci fungujících vazeb a struktur. Institucionální odolnost může být pomalá a nepružná. Teprve jejich vzájemné doplňování vytváří systém, který je více než součet svých částí.

Důvěra jako pojivo

Mezi vrstvami odolnosti existuje pojivo, bez kterého systém nefunguje: důvěra. Člověk, který nevěří svým sousedům, nepožádá o pomoc. Společnost, která nevěří institucím, nebude respektovat jejich instrukce. A instituce, která nepočítá s aktivní rolí občanů, je připraví o jejich potenciál. O nedůvěře občanů vůči státu se mluví často – méně už o tom, že vztah je oboustranný: stát, který nevěří svým občanům, nedostane jejich důvěru zpět.

Důvěra ve veřejné instituce – nikoliv v konkrétní politiky, ale v instituce jako takové – stojí na dvou pilířích. Prvním je důvěra v benevolenci: přesvědčení, že instituce jednají v zájmu veřejnosti, nikoliv proti ní. Druhým je důvěra v kompetenci: vědomí, že instituce vědí, co dělají, a jsou schopny své úkoly plnit.

Tuto důvěru ovlivňuje řada faktorů. Hraje roli, zda se člověk cítí jako „vítěz” nebo „poražený” současného uspořádání. Důležitá je víra ve vlastní schopnost ovlivnit věci veřejné. A zásadní je osobní zkušenost – ať už přímá, nebo zprostředkovaná vyprávěním blízkých.

Důvěra není abstraktní hodnota. Má měřitelné důsledky: ochotu řídit se instrukcemi v krizových situacích, ochotu participovat na společném úsilí, ochotu přijmout dočasná omezení ve prospěch celku. Bez důvěry zůstávají i ty nejlepší krizové plány jen papírem.

Budovat, ne měřit

Odolnost společnosti nelze redukovat na index, který si každý změří a pak na sobě zapracuje. Je to vlastnost systému, nikoliv součet vlastností jednotlivců. Budovat odolnou společnost znamená posilovat všechny tři vrstvy současně – a pečovat o důvěru, která je drží pohromadě.

Zbývá otázka, kterou si jako společnost zatím neklademe dostatečně nahlas: jak vlastně společenskou vrstvu budovat? Osobní odolnost lze posílit informační kampaní. Institucionální odolnost lze posílit rozpočtem a legislativou. Ale jak systematicky podporovat vznik sousedských vazeb, místních lídrů, komunitních struktur, které v krizi fungují jako první respondenti? Není to otázka pro stát – nebo přinejmenším ne jen pro stát. Je to otázka pro každého, kdo někde žije a záleží mu na tom, aby jeho okolí dokázalo obstát.

To vyžaduje jiný přístup než ten, který vidíme v části současné debaty. Vedle apelů na osobní zodpovědnost potřebujeme investice do struktur, které osobní zodpovědnost umožňují. Místo militarizace jazyka potřebujeme porozumění tomu, že odolnost je především o vztazích a vazbách. A místo měření odolnosti potřebujeme její budování – trpělivé, systematické a na všech úrovních současně.

Odolnost je slovo, které ještě můžeme zachránit. Ale jen pokud ho nenecháme zredukovat na osobní vlastnost nebo prázdné heslo – a začneme ho naplňovat obsahem na všech třech úrovních.

Subscribe now